Vzpomínám si na období průzkumů. Osahala jsem si systém, uměla vybrat muže vhodné věkem, místem i stavem. Mým "sítem" okamžitě propadali ženatí. Nesoudila jsem je, ale milenkou jsem být prostě nechtěla. Poměrně brzy jsem v klukovských profilech objevila typické skupiny.

Dost silně byla zastoupená skupina "sportovci". Na fotkách byli na kolech, viseli na skalách, stáli v neoprénu na okraji mořského útesu, na raftu sjížděli jez. Člověk se jejich "výkonnosti" až lekl. Bez výjimky hledali sportovkyně. Někoho, kdo s nimi ujede jejich 10 000 kilometrů na kole. Vyloví z moře perličku ze dna. Skočí padákem přesně na cíl. Časem mi došlo, že ti "profili" jsou vesměs fajn. Prostě se rozvedli a našli si další náplň života. A zatímco my holky jsme kupovaly sešity dětem do školy, vybíraly kroužky a vzdychaly nad žákajdama, oni řešili nejlepší převodovky, nejlepší trasy a túry, nejlepší značku funkčního prádla. To se pak těžko kloubí s hledající holkou, která se zrovna hrabe z výchovy dětí a ve sklepě má zaprášené kolo značky eska.

Další lidnatá skupina jsou "pivaři". Fotečky z flámu dokazovaly, že pánský profil se umí bavit. Královsky. Jen mi to nepřišlo jako základní kvalita pro vztah s profilem holčičím, konkrétně mým. Mozku sice cosi našeptávalo, že se možná na mejdanech jen více fotí, ale halo efekt je halo efekt. Ten se těžko ukecává.

Fajn skupinku taky tvořili muži prezentující se "moje auto a já", "můj dům a já" :-). Věřím, že tohle "PR" našlo svoje příznivkyně.

Stejně si myslím, že za vše "může" naše neochota chovat se na internetových seznamkách jako ve skutečnosti. Představit si je jako "ulice", kde se můžete s někým setkat a nemá cenu se stylizovat, nemá cenu si na něco hrát. Stejně se na to totiž příjde. A možná jsme si tam ani nehráli. Možná jsme pro ty druhé jen vytáhli to, jak se vidíme sami. Jenže to je občas setsakra jiné než reálný pohled okolí. A hrozně chybí neverbálno. Úsměv, gesta, pohled, vůně. Jsme omezeni placatostí monitoru a plochostí slov. A hodně, opravdu hodně často vlastní samotou a bolestí z rozchodu či rozchodů.

Sešla jsem se jednou s chlapíkem, co byl ze stejného města. Sympatický vousáč se usadil naproti mně...dal si čaj...

...a do nejmenších detailů mi vylíčil rozchod se svou partnerkou. Nevynechal nic. Ani to, jak se ještě po týdnu vrátila pro papuče a zásobník na odličovací tamponky. Prostě si potřeboval povídat a povídat a povídat. Ještě nehledal. A nevěděl to. Nechápal, že na druhou schůzku jít nechci. Přiznávám, další detaily jsem vědět nechtěla.  Potkali jsme se asi za půl roku a s trochou rozpaků se k sobě hlásili. Druhé kafe už bylo ve veselém duchu. S úsměvem mi vyjasnil, že ví, jaký to byl tenkrát trapas a že se fakt choval jako zástupce domácího skotu. Já to tak přísně nesoudila. Prostě byl ještě smutný a "neodpoutaný". (Podobných setkání bylo víc). Rozešli jsme se spokojení. Nedávno jsem ho zahlédla ve městě. Šla vedle něj půvabná blondýnka a...nechci dělat drby...ale vypadali, že k sobě patří. Tak to má být.

Někdy se prostě ve virtuálním světě minete v čase. Nejste připraveni na vztah. Nebo není ten druhý. Někdy se minete v prostoru a ten skvělý člověk je od vás tisíc kilometrů. Já takhle potkala Anděla. Z vesmírného hlediska jsme se minuli o vlásek. Z lidského o světelné roky. Ale víte, jak je to s Anděli. Tenhle si rozhodně zaslouží samostatný článek. Tak příště.